Kyperský konflikt

Vojenská intervence Turecka na Kyperskou republiku byla v roce 1974 naplánována, a to kvůli zabránění připojení Kypru k Řecku. Od té doby je Kypr de facto rozděleným ostrovem.

V jižní, řecké, části ostrova zabezpečuje efektivní suverenitu Organizace spojených národů (OSN) jako zástupce celosvětově uznávané Kyperské republiky. V roce 1983 byla v turecko-kyperské severní části ostrova vyhlášena tzv. "Turecká republika Severní Kypr". Tato část je ale uznána pouze Tureckem, mezinárodně uznávaná není.

V současné době má OSN na ostrově kolem tisícovky vojáků a několik desítek policistů, kteří se snaží zajistit mír. Četná zprostředkovatelská úsilí OSN v 80. a 90. letech minulého století, jež měla přispět k vyřešení tohoto konfliktu, prozatím selhala.

K žádosti o členství Kyperské republiky v EU a k zahájení přístupových jednání došlo dne 31. března 1998. Svět doufá, že díky vstupu do EU se také postupem času najde řešení celého kyperského problému.

Na začátku řecko-tureckého sbližovacího procesu po roce 1999, kdy ostrov zasáhlo silné zemětřesení, se vedla přímá jednání mezi vedoucími představiteli obou komunit, Kleridisem a Denktashem, což se dalo označit za velmi pozitivní signál. Byla také snaha o zprostředkování návrhu generálního tajemníka OSN Kofi Annana, tzv. "Annanův plán".

K žádnému průlomu ale nedošlo. Evropská rada v Kodani rozhodla v roce 2002 o vstupu Kyperské republiky do EU. Aby bylo možné dát zemi příležitost k připojení k Evropské unii, bylo rozhodnuto uspořádat v obou částech ostrova referendum.

24. dubna 2004 se vyslovilo 75,83 % kyperských Řeků proti "Annanovu plánu" a 64,9 % kyperských Turků bylo pro jeho přijetí. 1. května 2004 se tedy celý ostrov stal součástí Evropské unie, přičemž platnost evropského práva, jak bylo rozhodnuto na zasedání Evropské rady, byla v severní části ostrova omezena. Úřady Kyperské republiky tam nevykonávají svou pravomoc, dokud nebude konflikt vyřešen.

Kromě usnadnění pohybu osob a zboží v tzv. "zelené linii", což se dá bezesporu již samo o sobě označit za skutečný pokrok v řešení konfliktu, se ale od té doby nikam dále nepokročilo.

Místo toho vydalo Turecko při podpisu dodatkového protokolu k dohodě z Ankary ze dne 29. července 2005 tzv. jednostranné prohlášení, že nadále odmítá uznat Kyperskou republiku a řešení kyperského problému v rámci OSN.

Odmítlo také provádění dodatkového protokolu (zejména otevření tureckých přístavů a ​​letišť kyperským lodím a letadlům), a že "Turecká republika Severní Kypr" nebude dělat žádné ústupky.

Takzvaná oddělovací linie ze dne 28. 4. 2004, jež stanoví podmínky pro uplatňování práva EU, a to zejména v osobní a nákladní dopravě přes "zelené linie", definuje a vysvětluje, že se tu nejedná o vnější hranice EU, a že je tu zaručen volný pohyb občanů EU.

V praxi tedy občané EU - a také řečtí a turečtí Kypřané – mohou volně přecházet přes 4 přechody při předložení průkazu totožnosti. Pátý přechod, velmi důležitý zejména pro místní obyvatelstvo, byl otevřen na ulici Ledra staré části Nikósie 3. dubna 2008.

Po odstoupení prezidenta Papadopoulose a volbě nového prezidenta Demetrise Christofiase se objevila nová naděje pro vzájemné dorozumění. Dne 21. března 2008 se setkali Christofias a vůdce kyperských Turků při úvodním rozhovoru.

Shodli se na opatřeních k budování důvěry a dohodli se také na vytvoření pracovní skupiny k navázání přátelských vztahů mezi oběma etnickými skupinami, s cílem budoucího opětovného sjednocení.

Od roku 2008 tak běží nové pokusy o sjednocení. Největší rozdíl v názorech se týká státní formy: Kyperská republika chce silnější spolkový stát, zatímco Severokyperská turecká republika chce spojení dvou téměř nezávislých států.